Osudy psané dlátem – Emil Schwantner, sochař severovýchodního pohraničí

Životní příběh trutnovského sochaře Emila Schwantnera, vlivy a inspirace a jeho stěžejní dílo, stejně jako jeho intenzivní umělecká a životní pouť odráží dramatický úsek dějin českého pohraničí a česko-německých vztahů od monarchie, přes první světovou válku, samostatnou republiku, zábor Sudet a druhou světovou válku, až po odsun německého obyvatelstva a nástup socialismu.

Schwantnerův výtvarný talent byl rozpoznán již v dětství a od jeho čtrnácti let systematicky kultivován, kdy se z učně a modeláře žacléřské porcelánky postupně vypracoval na sochaře světové úrovně. Umělecký vývoj Emila Schwantnera je zajímavou sondou do sféry vrcholného evropského sochařství jeho doby, které jej formovalo, zejména prostřednictvím jeho pedagogů na pražské Akademii výtvarných umění, tedy J. V. Myslbeka a J. Štursy a nejvýznamnějších vlivů, od A. Rodina a C. Meuniera, až po F. Metznera. Ten měl na Schwantnera asi největší vliv. Coby čerstvého absolventa jej povolal do Berlína, aby se podílel na dokončovacích pracech na památníku Bitvy národů v Lipsku a dalších zakázkách Metznerova berlínského ateliéru. Slibnou spolupráci narušila první světová válka, do které Schwantner dobrovolně narukoval. Po válce se Schwantner usadil v Trutnově, své krkonošské domovině, kde vznikla naprostá většina jeho děl, zejména pomníků obětem první světové války, kterou byl jako frontový voják v těžkých bitvách silně psychicky a emocionálně zasažen.

Schwantnerovo dílo je záznamem lidské práce, osudů, utrpení a setkávání se smrtí. Nejsilnější Schwantnerovy sochy byly právě ty, kde Smrt hraje hlavní roli, ať už to byl Tanec se Smrtí v Trutnově, nebo podobné sousoší, vzniklé jako památník pro Olešnici v Orlických horách. Schwantner nepotřeboval model, aby ztvárnil pomníky pro Božanov nebo Kyje, kde byl ústředním motivem umírající voják, neboť tento obraz měl před očima až do konce svého života. S toutéž empatií ztvárňoval vzájemně se podpírající vojáky v potrhaných kabátech a onucích na nohách pro pomník v Dolním Dvoře, ale také vdovu se sirotkem, opakující se v Rodinovské póze na pomnících v Královci, Schwantnerově rodišti, v Mladých Bukách a nebo v Radvanicích. Vdovu s dítětem pro pomník v Otovicích u Broumova podle autentických vzpomínek místních vytvořil Schwantner podle skutečné otovické vdovy, která mu stála modelem. Proto rostly Schwantnerovy pomníky v obcích na Vrchlabsku, Trutnovsku a Broumovsku jako houby po dešti, pro jejich uměleckou a estetickou kvalitu, ale také terapeutický, ozdravný a pietní účinek na poválečné pozůstalé.

Připravovaná kniha Osudy psané dlátem je přepisem, interpretací Schwanterovy schopnosti sdělovat těžké osudy druhých a vyprávěním o jeho neméně pohnutém životě. Bohatý obrazový doprovod ilustruje nejen osudy Schwantnerových hrdinů, ať už vojáků, horníků, sedláků a nebo muzikantů, ale také jeho vlastní osud, pokračující v nesmrtelnosti jeho díla, kdy každá jeho socha žije svým osudem, mnohdy zasahujícím až do naší současnosti a stále rezonujícím v kulturním, společenském, vlivem ideologií též politickém a mnohdy také osobním životě. Součástí knihy je také zmínka o jeho volné tvorbě, která byla rovněž figurální, věnoval se portrétním bustám a reliéfům, Schwantnerova busta J. W. Goetha dodnes připomíná v Adršpašských skalách spisovatelovou návštěvu skal v roce 1790. Značnou část tvorby věnoval Schwantner zvířatům, od modelu pro keramické figurky štěnat z teplické keramické školy, přes sochu Slepého hornického koně, za kterou získal cenu za nejlepší studentskou ročníkovou práci na pražské Akademii, až po bronzové, dřevěné a nebo porcelánové sochy šelem, které jezdil studovat do vratislavské zoologické zahrady. Publikace poprvé představuje českému publiku v takto ucelené formě Schwantnerův životní příběh a uměleckou cestu (Žacléř - Teplice - Praha - Vídeň - Lipsko - Berlín – Vratislav - Trutnov –Schönebeck) a jeho dílo, zejména jeho tvorbu určenou do veřejného prostoru.

Reflexe Schwantnerova odkazu v současnosti je různorodá. Jeho volná tvorba je vyhledávanou, vzácnou a prakticky nedostupnou sběratelskou, galerijní a muzejní komoditou. Kromě nemnoha nepříliš početných soukromých sbírek je zastoupena v muzeích v Trutnově, Vrchlabí, Žacléři, Marktoberdorfu a Würzburgu. Ačkoli došlo v roce 1945 a v následujících letech k ničení celé řady Schwantnerových soch ve veřejném prostoru z ideologických a nacionalistických důvodů, přesto zůstal na Vrchlabsku, Trutnovsku a Broumovsku zachován unikátní soubor jeho soch a pomníků, mnohdy však v torzálním stavu. Ačkoli jsou jeho sochy dnes celosvětově uznávány a oceňovány, ve své původní domovině je Schwantner stále prakticky neznámým autorem, Československá kunsthistorie jej neznala, současná moderní kunsthistorie jen ve velmi omezené míře, heslovitě, v podstatě výhradně v přehledech umění tzv. českých Němců. V tomto kontextu je potěšující, že v několika obcích dochází v posledních pěti letech k obnově pomníků a soch ze Schwantnerovy dílny, případně se obnova plánuje. Příkladem jsou pomníky v Kocbeři, Dubenci, Čermné a Otovicích, zejména však vytvoření repliky Tance se Smrtí v Trutnově. Stále je však patrný odpor části obyvatelstva v pohraničí, který se projevil například při snaze o obnovu sochy Trubače v Teplicích nad Metují, kde restaurování poničené sochy zastavila petice občanů se silně ideologickým obsahem. 


V Trutnově byla na původní místo v Městském parku umístěna replika nacisty zničeného sousoší Tanec se Smrtí.

Příběh sochaře, který prožil dvě světové války, v jejichž důsledku měl za svůj život čtyři státní příslušnosti (R-U, ČSR, DR, NDR), žil ve čtyřech různých politicko-ekonomických systémech a po celý život si zachoval konzistentní postoje, osobní integritu a kreativitu, nese své poselství i pro dnešní dobu, ve které je jeho dílo opět doceňováno a navrací se do obecného povědomí. Pohled na desítky realizací dává mnohem komplexnější zážitek, než možnost vidět jednu, mnohdy navíc poničenou sochu. Kniha tak podtrhuje význam Schwantnerova odkazu a stává se součástí obnovovaného kulturního povědomí v pohraničních oblastech. Kulturní sounáležitost je mostem, který může překlenout věky, generace, národnosti a přežité konflikty, křivdy a utrpení. Tím spíše ve Schwantnerově případě, neboť právě jeho dílo bylo již tvořeno s tímto záměrem, smíření bylo jeho podstatou.

Text: Petr Bergmann

 

 
 
 
 
 
 
 
 
Vyhledat místo
Interaktivní mapa