Bor sloužil pro svou nepřístupnost jako časté místo úkrytu. Dobách válečných sem utíkali lidé z okolí, a tehdy se jich tu schovávalo, i když na krátkou dobu, třeba několik desítek najednou. Po roce 1621, kdy byl vydán první z takzvaných protireformačních patentů a nekatolíci začali pro víru houfně opouštět vlast, se stal jakousi přestupní stanicí. Mnozí z těch, kdo byli postaveni před ultimátum buď přestoupit na katolictví, nebo prodat majetek a odejít ze země, přeci jen váhali. Stále doufali, že nařízení nezůstane tak tvrdé, že se císař slituje, že pochopí, že… Proto definitivní odchod stále odkládali a utěšovali se, že nejhorší dobu přežijí někde na odlehlém místě. Skalní bludiště na Boru, plné bezedných roklí, hlubokých lesů a obrovských skal, bylo pro jejich záměry ideálním místem.
Mezi mnoha balvany, které kupí na Boru, se nacházel jeden, jemuž se říkalo Hromový. Prý se před několika stoletími úderem blesku odpoutal od skály a zřítil se do hloubky. Pověst vypráví, že za třicetileté války zachránil mladé manžele, dva z těchto mnoha, jímž Bor poskytoval úkryt.
Muž byl příslušníkem jednoho z desítek českých rodů, které se pro víru nakonec skutečně vystěhovaly. Tento šlechtic tu pobýval se svou ženou, a protože bylo léto, mohli i v jinak nepříliš hostinném prostředí bez větších těžkostí trávit čas čekání. Útočiště našli v jedné z mnoha jeskyní, jimiž je Bor bohatý, a protože neměli nic na práci, často vystupovali na místa s dalekým výhledem, aby případně včas zahlédli blížící se císařské vojáky, kteří by je mohli ohrozit.
Přesto se stalo, že nebyli včas varováni a při procházce labyrintem skalního města narazili na vojenský oddíl, který se o nich dozvěděl a vydal se je hledat. Zdálo se, že zatčení neujdou. Už se k nim blížil císařský hejtman s taseným mečem, když náhle oblohou projel strašlivý blesk, zarachotil hrom, a na zem se zřítil obrovský kus skály, který hejtmana na místě pohřbil. Vojáci z jeho oddílu se v hrůze rozutekli a někteří z nich skončili s polámanými kostmi v divokých borských roklích.
Přišel podzim, nastaly plískanice a šlechtičtí manželé se žádné milosti nedočkali. Odešli do Slezska, kde našli nový domov. Ještě před odchodem však mladý pán vyryl na Hromový kámen kříž a letopočet 16:30. od té doby balvan ležel na místě, kam spadl, dnes však po něm nenajdeme ani stopu. Když se v 19. století stalo velkou módou navštěvovat od té doby nedostupné horské a skalní oblasti, bylo zapotřebí vybudovat slušné přístupové cesty. Tehdy vzal Hromový kámen za své a zůstal po něm jen tato pověst.
Eva Koudelková - Od Homole k Hejšovině
lidová vyprávění z kladského pomezí
Naše webové stránky používají cookies. Pomáhají ke správné funkci stránek a lepšímu uživatelskému zážitku. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
