Sluj českých bratří

Sluj českých bratří

Odboj českých stavů proti králi Ferdinandu II. Byl vítězným císařským vojskem v bitvě na Bílé hoře poražen. Hlavní původci povstání byli popraveni a tisíce evangelických rodin opustilo svou vlast. Protestanské vyznání bylo zbaveno všech výsad a v Čechách byla zavedena jen jedna víra – katolická.

V této době se někteří českobratrští kněží, kteří se většinou už dříve uchýlili do Slezska, potají vraceli do svých rodných krajů a tajně posilovali své věřící slovem Božím a těšili ubohý lid, že se lepší časy opět vrátí. Za těmito hlasateli staré víry, kteří se jako štvaná zvěř v nedostupných lesích a skalách museli skrývat, přicházel v noci lidé z vesnic a městeček, aby z jejich slov čerpali útěchu, kterou často potřebovali víc než jídlo pro své utýrané tělo.

Roku 1621 byl zvolen nový opat v Broumově Jan Benno, ten se narodil v německém Sasku a neměl pochopení pro dobrý český lid. Týral své poddané, jak mohl. Zasazoval se všemožně, aby nekatolíci z jeho panství vymizeli. Jako na zavolání přišel mu vhod císařský patent z roku 1624 a jeho nařízení prováděl obzvlášť přísně, nedovoloval poddaným se vystěhovat. Po několika letech tvrdé vlády nad svými poddanými se domníval, že mírné a klidné obyvatelstvo se již s katolickou vírou smířilo. Ale nebylo to tak. Mnoho tajných vyznavačů zůstalo hlavně na Machovsku a ve Stroužném, odkud udržovali časté kontakty i se svými souvěrci na Policku.

V té době začaly skály na Ostaši občas hostit ty, kteří odmítali přejít ke katolické víře. Oblíbili si především část skalnatého hřebenu nad Pěkovem, který se nazývá Betlém. Tam je mezi divokými skalami skrytá dlouhá sluj, která je z jedné strany úplně uzavřená. Mnoho prostých lidí zde nacházelo útěchu ve společné modlitbě. Ve smluvenou noc, jednou nebo dvakrát za měsíc, se tu scházela tajemná společnost mužů i žen. Přicházeli nenápadně, někteří došli již ve dne, jiní se soumrakem, další pak až v noci. Vystupovali na Ostaš z různých směrů, nenápadnými pěšinami. Všichni byli z Policka, znali se, ale veřejně se ke své víře přihlásit nemohli, jen tady byli bratry a sestrami. Byli to tajní evangelíci, přicházel mezi ně i evangelický kněz, který vždy tajně překročil hranice za Machovem a utěšujícími slov mluvil ke svým bratřím. Aby mohli obětovat svému Hospodinovi, přitesali veliký balvan, vyryli do něj kalich, pak ho položili doprostřed písčité sluje. Ten kámen se stal oltářem i kazatelnou zároveň. Celý zástup se tiskl k velké stěně sluje, cítili se šťastní. Pak tiše, bez hluku, stejně jak přišli, odcházeli ke svým domovům.

Tato sluj byla shromaždištěm utiskovaných obyvatel několik roků, aniž by se o tom katolická vrchnost v Polici dozvěděla. Situace evangelíků se ale ještě zhoršila. Dne 31. července 1627 vešel v platnost nový mandát, ve kterém bylo i měšťanům a šlechtě přikázáno, že musí do šesti měsíců přijmout katolickou víru, nebo se z Čech vystěhovat. Toho roku odešlo na třicet tisíc rodin a stále noví a noví odcházeli za hranice. Obyvatelstvo ožebračené a okradené o všechno začalo houfně prchat z Čech. Nesčetné smutné zástupy odraných lidí táhly za nocí stezkami a lesy ke hranicím, šli do Německa, Polska a Uher.

V té době pochopili i protestanté z Policka, že tady již nemůžou dál žít. Bez naříkání se chystali na strastiplnou pouť. Většina z nich odcházela z domova bez jídla, neměli peníze ani na chleba. Na Slaném prodal sedlák  Tilk svou živnost za bochníček chleba a kousek másla. Většina vystěhovalců, dříve než odešla, shromáždila se se svým knězem v památné sluji. Naposled sbor zapěl píseň Hospodinovi a naposled požehnal jim kněz před cestou do neznáma. Tehdy prý jeden z nich vyryl do kamene, který byl už dříve označen kalichem, rok jejich odchodu 1627. Pak zlíbali písčitou zem a s pláčem odcházeli kladsko-frýdlantskou stezkou za hranice.

Sluj zůstala opuštěna, nikdo už do ní nevkročil. Kolem ní vyrostl hustý les a divoké přívaly vody zanesly pomalu její dno pískem. Během tří století postupně připlavila voda do sluje tři metry nánosů. Zásluhou polického turistického spolku začali návštěvníci poznávat i tyto malebné a divoké partie Ostaše, občas jednotlivci procházeli těsnou slují, aby obdivovali seskupení okolních skal. Nikdo ale neměl tušení, že písečný nános skrývá vzácnou památku. Na podzim rou 1921 polický knihkupec A. Krtička upravoval z vlastního popudu v této sluji schůdnou cestu a po odkopání téměř tři metry vysoké písečné vrstvy odryl památný balvan, který celá tři století čekal na osvobození. Kámen byl zazděn v přírodním výklenku a jeho okolí upravili tak, aby nedošlo k poškození památky.

Vyhledat místo
Interaktivní mapa