Čtení o Suchém Dolu a Slavném

Obraz Suchého Dolu a Slavného v literatuře je nečekaně bohatý; může za to jejich poloha i „zázračné“ mariánské zjevení.

Jejich nejznámější turistickou oblastí, přes jiné romantické rokle i skalní vyhlídky, je Kovářova rokle, jež se táhne o Hlavňova až k hřebenu Broumovských stěn. Nebetyčné skály jako domy a věže vystupují z  tmavé zeleně, tu jednotlivě, tam rozestavené v celé skupiny, tu rozsochaté sloupy, trosky, věže, brány a podoby zvířecích i lidských hlav. Vrcholky skalních velikánů jsou většinou holé a jen místy nízkým vřesem nebo borůvčím zarostlé, jen tu a tam vyrostly z trhlin větší stromy, tak líčí Kovářovu rokli Antonín Krtička-Polický (1880 Žďár nad Metují – 1952 Broumov) v knize Báje a pověsti z kraje Jiráskova (1925) v úvodu příběhů o zdejších loupežnících.

Alois Jirásek (1851 Hronov – 1930 Praha) vykreslil obraz Kovářovy rokle v povídce Sousedé (1881): Uzounká, sotva znatelná stezka vinula se a kroutila, stoupala a padala podél srázných vysokých skal k hřebenu horskému. Na dně jejím rozeseto husto skal různo ležících, různotvárných. Tu a tam ostružina je ovíjela, tu onde houština mezi nimi se prodírala, všude pak hojně vysokého kapradí... A ještě expresivněji v 5. svazku monumentální vlastivědné řady Čechy nakladatele Otty Hory Orlické – Stěny [1889]: Pod stezkou ve svahu zeje hluboká strž, ohromná průrva stoupající se svahem směrem ku horskému hřebenu. Na jejím dně je rozseto a rozmetáno husto skal různo ležících, různotvarých, větších, menších. Vpravo od této průrvy strmí opět do výše ohromné rovné skály, tu jako netvárné obelisky monolity nebo dolmeny, tam z několika kusů složené, zde přímo k nebesům se nesoucí, onde o jiné širší a mohutnější opřené. Průrva mezi nimi a vysokou stezkou, kterou kráčíme, je jako obrovské vyschlé řečiště, kterým se bouřlivě řítil a valil proud ohromné síly, jenž skály trhal, je s sebou valil, nesl a na dně roztrusoval a ukládal. V těchto končinách neslyšeti ani ptačího hlásku ... Pro skály nebe nad sebou nevidíme.

Postřeh o ptačím hlásku uplatnil i hermetik a hledač tajemství Martin Stejskal (1944 Praha) v knize Cesty za hvězdou: zrcadlo hermetismu v české krajině (2001). Kovářovu rokli zde charakterizuje jako podivuhodně zasmušilé místo, ze všech stran uzavřenou proláklinu, na jejímž dně jsou nakupeny obrovské balvany. Není tam slyšet ptačí zpěv, píše ve shodě s Jiráskem o století později.

Další esoterik Josef Dolejší (1942 Velké Přítočno) v hermetickém místopisu Alchymistické zahrady Čech (2002) uvádí, že příroda v pískovcových skalách broumovského výběžku modelovala chrámy nebe i pekla.

Irena Jirků (1963 Náchod) na základě dokumentů z archivů, knihoven i soukromých sbírek sepsala působivou knihu Příběh suchodolské kapličky (2012). Vypsala v ní zdejší dramatické i dojemné události a stvořila ságu, která se odehrávala okolo Kristiny Ringlové, jež měla spatřit Pannu Marii.

Osud dívky ze Suchého dolu zaujal i Ivana Diviše (1924 Praha – 1999 tamtéž), nekonformního básníka, který ve své poezii vyšel z křesťanské víry. Jedna z jeho sbírek (1996) nese název Kateřina Rynglová – což je zřejmě nezáměrně zkomolené jméno suchodolské Kristiny. Ve stejnojmenné básni Diviš odráží její těžkou životní epizodu, již představovalo obvinění z vraždy kamarádky.

A písničkář Petr Linhart (1962 Kladno) se v písni Kristýno (2010) po úvodních verších Kristýno dítě / Kristýno vyvolená / Jsi podle jména Jeho dcera // Kristýno blázne / Kristýno ze Suchdola / Kristýno zcela //  Kristýno lesa / Kristýno v lani / Prý vídáš paní, má hvězdu v dlani… v refrénu naléhavě ptá: Kristýno, která vidíš, to co není / Kristýno s božským zrakem / Kristýno za zázrakem / Kristýno / jak lze přežít se zjevením?

Kněz a literát Sigismund Ludvík Bouška (1867 Příbram – 1942 Náchod) znal vsi na Policku díky cestám, jež coby katecheta do tamních škol podnikal v každém počasí. V povídce Červená bluzička z knihy Děti (1918) líčí zimní cestu z Police do Suchého dolu a na Slavný. Potkává tkalce, kteří z kopců na sáňkách svážejí hotové kusy plátna a kanafasu k vydavačům, či vozky, kteří vezou obrovité kmeny, řetězy svázané, z lesů slavenských, rozpráví s nimi a cestou vnímá zimní horskou krajinu. „Kampak, na Slauný?“ volali vozkové mezi prací. „Na Slavný, do školy,“ řekl kněz. „To budou „chasa“ rádi‘!“ prohodil sedlák Stodola. „S pánem Bohem!“ (…) Za chvíli cesta vybíhala z lesa a skláněla se dolů k Podolí [tak Bouška literárně překřtil Suchý Důl]. Kněz rychleji klusal a zanedlouho byl ve vsi. Blízko školy na mostě stál nový svatý Jan, pracovaný sochařem z Hořic. Starou sochu světcovu, maličkou a nevzhlednou, odklidili podolští za ves k lesu. Nebyl prý dobře „trefený“, usoudili místní znalci.

Jitka Vaňková Přibylová (1953 Náchod) je autorkou mysliveckých vyprávění. Vedle loveckých zážitků v nich neopomíná vykreslit krajiny, ve kterých se její lovy se zbraní, ale i s kamerou a fotoaparátem odehrály. Povídka Můj první divočák v knize Když myslivcem je žena (2012) líčí cestu zimní krajinou v okolí Slavného: Jeli jsme do skal, kde jsem měla ulovit svého prvního divočáka. Nahoru jsme šli dobrou půlhodinu, pěšinka mezi skalami byla zavátá sněhem a s kulobrokem, s puškohledem, batohem na zádech a posedovým vakem v ruce se nám moc lehko nešlo. Dělali jsme přestávky, abychom si oddechli a naslouchali přitom velebnému tichu skal. (…)měsíc svítil jako rybí oko a rozléval své světlo po okolních smrčcích. V dálce bylo vidět červené světlo vysílače. Klid a mír.

Nejnovější příspěvek k suchodolsko-slavenské literatuře představuje publikace Josefa Dostála, podle titulního listu s přídomkem slavenskej , Čertova tchýně a Lucifer ve Slavenskejch skalách (2020). Inspiraci k názvu i k vyprávěním ve stylu sousedského humoru poskytly dvě zdejší skalní věže. …až mě to dohnalo k rozhodnutí, že když žádný slavenský umění není, tak se musí udělat, uvádí autor v úvodu. Knížku, jak jinak, vydal spolek Slaveňáci.

 Ukázky vybral a okomentoval Jan Meier